Jdi na obsah Jdi na menu
 


O nás

 

K chovu faraónů jsme se dostali vlastně úplně náhodou a „jako slepí k houslím.“ V roce 2003 jsme s těžkým srdcem museli nechat uspat našeho rodinného souputníka trpasličího pinče Bobíka, který se dožil úctyhodných dvaceti lidských let (psích určitě drahně přes stovku). Náš malý šéf (narozen ve štíru!), který svého času dokázal přesvědčit všechny okolo, že „ratlík“, je ve skutečnosti bojové plemeno, nyní odpočívá v míru pod jabloněmi v  zahradě.

 

 

Žádný pejskař dlouho bez psí lásky nevydrží a tak jsme se brzy i my začali poohlížet po nějakém tom čtyřnožci. Přelom roku 2004/5 byl pro nás poznamenán mnoha dramatickými a bolestnými událostmi, takže rozhodnutí přivítat do rodiny dalšího pejska na jaře 2005 se stalo symbolem nového vykročení a uzavření sedmiletého období nepřízně osudu.

 

 

Setkání s faraóny bylo, jak jinak, než osudové. Do té doby jsem měla ze svého studia religionistiky jen jakési mlhavé představy o posvátných psech chovaných ve starém Egyptě a výraz „faraón“ se mi asocioval buď s dávnými egyptskými vládci nebo rezavými mravenci! A pak jsem je uviděla. Romantická procházka s partnerem jarní Stromovkou se změnila v počátek velké životní vášně, inspirace a lásky. V parku jsme potkali párek skotačících faraónů. I když jsme později zjistili, že tato rasa není nutně přímým potomkem egyptských chrtů, jejich povaha, elegance a kouzlo je skutečně uchvacující a rozhodně dělá čest svému jménu. O chovatelství jsme v té době neměli mnoho informací. Cena, pohlaví či chovná kvalita pro nás nebyly rozhodující. Byli jsme vedeni čistě nadšením spojeným s ochotou vytvořit pro tuhle bytůstku odpovídající prostředí a stabilní, láskyplný domov. Ani v nejmenším jsme netušili, jak moc nám to „mrně“ změní život a kolik nás toho naučí. Vyhledali jsme si na internetu chovné stanice a právě jedna z nich nabízela jediné štěně. A tady vlastně náš příběh teprve začíná.

 

 
 

 

Portrét



Poslední fotografie