C´Sachmet Farafra
Psal se rok 2000 a já poprvé navštívila Egypt. Při návštěvě rozvalin Karnaku se mi vryl do paměti zvláštní zážitek. Odbočila jsem z hlavní turistické trasy a namířila si to přes pláň k zapadlé svatyňce kdesi vzadu u plotu. Narazila jsem tam na skupinu místních hlídačů, „a jéje“, už jsem si říkala, ti zas budou chtít bakšiš! Ale kupodivu nic nechtěli, jen my pokynuli, ať je následuji do temné stavby. Odemknuli mříže … no už jsem měla trochu nahnáno, sama holka, temná, odlehlá svatyně, neznámí muži…a pak to přišlo. Přivedli mě do malé temné místnosti s malým průzorem světla ve stropě, přede mnou stála majestátní socha bohyně z temně zeleno-černého kamene, muži ustoupili. Zůstala jsem sama. Byla to Sachmet a úplně mě ohromila.
Uběhlo necelých pět let, my zvedli telefon a zavolali paní chovatelce, že moc moc to malé štěňátko faraóna chceme. Domluvili jsme si návštěvu (přes celou republiku) a před odjezdem se zeptali: „A jak se to malé vlastně jmenuje?“ „Je to holčička a jmenuje se Sachmet.“ Zněla odpověď.
Když jsme do Uherského hradiště dorazili, čekalo nás velice milé přivítání. Divoký štěkot, pak pořádné olizování, mazlení a hlavně vyčerpávající výklad a rady paní chovatelky. Když tu se odkudsi a nenápadně vybatolilo cosi … hned si to ke mně namířilo, vydrápalo do klína, olízalo uši a v klidu mi usnulo v náručí. Prý se říká, že pejsek si svého páníčka vybírá sám, nu a tady se to potvrdilo stoprocentně!
Už jako malá byla Sachmetka velká cestovatelka. Vlastně celý svůj život cestuje mezi svými dvěma domečky v Brně a Praze. A oba má stejně ráda.